Sebeláska jako životní styl

Sebeláska se dnes často popisuje jako stav, kterého bychom měly dosáhnout. Jako něco, co jednou přijde, až se budeme mít víc rády, až budeme lepší verzí sebe sama, až si konečně „vše vyřešíme“. Jenže čím víc žen potkávám, tím víc cítím, že problém není v tom, že bychom se neměly rády. Spíš v tom, že žijeme způsobem, který nás od sebe odděluje.

Dlouho jsem si myslela, že sebeláska je jakýsi druh emoce. Emoce, které jsem ale moc nerozuměla. Když mi ženy vyprávěly, že si rtěnkou na zrcadlo píšou „mám se ráda“ nebo „jsem krásná“, a že jim to pomáhá k sebelásce, vždy jsem si pro sebe v duchu říkala – fakt???

Dnes už i já mám své pojetí sebelásky – vnímám ji totiž jako životní styl. Jako způsob, jakým se k sobě chovám v obyčejném dni. Ne ve chvílích, kdy je klid, ale právě tehdy, když nestíhám, jsem unavená nebo pochybuju. A tomuhle pojetí sebelásky já už pro sebe rozumím.

Moje značka se jmenuje Z lásky k sobě. A není to jen obyčejný slogan. Je to věta, ke které se vracím znovu a znovu a učím žít Z lásky k sobě i ženy v mém okolí.

Zkusily jste si někdy položit otázku:
Jak by vypadal můj den, kdybych ho žila opravdu z lásky k sobě?

Postupně jsem totiž pochopila, že odpověď nenajdu v hlavě, ale v každodenní praxi. V drobných rozhodnutích, která se propisují do tří oblastí naší bytosti: do našeho těla, do naší mysli a i do naší duše.

Začíná to u těla. Tělo je první místo, kde sebelásku buď žijeme, nebo porušujeme. Tělo nám dává signály skrze únavu, napětí, bolest, ztrátu energie. A my jsme se naučily je přecházet. Přepínat se. Vydržet. Ještě chvilku. Sebeláska se často projeví právě v tom, že se rozhodnu zpomalit, i když „bych ještě mohla“. Že si dovolím naslouchat místo tlačit. Že si připomenu, že péče o tělo není slabost, ale respekt. K péči o tělo patří samozřejmě i výživa a umění vnímat, co s námi jednotlivé potraviny dělají, jak se po jídle cítíme a zda danými potravinami tělo vyživujeme či zatěžujeme. Celostní pohled na výživu našeho těla je něco, co mi dává hluboký smysl a patří mezi hlavní pilíře sebelásky.

Stejně nenápadně se sebeláska promítá i do toho, jak se oblékáme a jak se svým tělem zacházíme navenek. Oblečení není povrchní téma. Je to prostředí, ve kterém se celé dny pohybujeme. Je totiž naši druhou kůží a každé ráno si jím něco sdělujeme. A měly bychom se samy sebe ptát – schovávám se, nebo se respektuju Oblékám se tak, abych přežila den, nebo tak, abych se v něm cítila jako doma? I tohle je péče o tělo. Jemná, ale hluboká. Umět vyjádřit oblečením, jak se cítím a kým jsem, je obrovský projev sebelásky.

A pak je tu mysl, která nám do toho taky často hází vidle. Je to ta část nás, která plánuje, hodnotí, tlačí na výkon. Právě tady se často rodí rozhodnutí, která jdou proti nám. Říkáme ano, i když cítíme ne. Bereme na sebe víc, než uneseme. A sebeláska se v tomto prostoru projevuje jako schopnost zastavit se a položit si otázku: Odkud se teď rozhoduju? Ze strachu, nebo z respektu k sobě? Učit se chránit svou energii je jedním z největších aktů sebelásky a péče o mysl.

A nakonec naše duše. Ta část, která ví, kdo jsme pod všemi rolemi a maskami. Když žijeme v rozporu se sebou, duše to cítí jako prázdno nebo neklid. Sebeláska jako životní styl znamená znovu a znovu se k sobě vracet. Dovolit si být pravdivá. Nastavovat hranice ne proto, abych se oddělila od druhých, ale abych zůstala ve spojení se sebou.

A pak je tu ještě jedna vrstva, která všechno propojuje. Směr. Poslání. To tiché vnitřní vědění, že nejsme tady jen proto, abychom fungovaly, ale abychom se vyjádřily. Každá z nás má jedinečný otisk, který chce být viděn. Když ho dlouho potlačujeme, necítíme se celé.

Sebeláska jako životní styl proto zahrnuje i odvahu stát si za tím, kým jsem. Dovolit si, aby se moje vnitřní pravda propsala do toho, jak se prezentuji, jak mluvím, jaké barvy a tvary mě obklopují, jakým způsobem vstupuji do světa. Nejde o image. Jde o soulad mezi tím, kým jsem uvnitř, a tím, co je vidět navenek.

V tomto prostoru se péče mění v tvorbu. A život začíná působit jako přirozené vyjádření sebe, ne jako role, kterou musím hrát.

Celá moje práce – ať už pod značkou Z lásky k sobě, nebo v metodice Essentia Balance – stojí na těchto pilířích a na této jednoduché myšlence:

Sebeláska není jednorázový akt, ale způsob, jakým si vytváříme svůj každodenní život.

Nejde vůbec o dokonalost.
Jde o vědomou volbu.

A jak vnímáte sebelásku vy? Možná právě dnes si můžete položit tichou otázku:
Kdyby byl můj život skutečně vedený z lásky k sobě, co by bylo jiné?

Ne jako tlak.
Ale jako vlídné pozvání. 🌿

Z lásky k sobě,
tvá D.